Pěkný slunečný pátek!
Dnes bylo celý den krásně slunečno, až se děti doma svlékaly do triček, protože slunce oknem sálalo dovnitř, a večerní západ slunce byl přesně jako ten letní, kdy stromy na protějším kopci září ve sluneční lázni, slunce pomalu zapadá a celé nebe svítí.
Celý prosinec nás doprovázely virózy a když se náhodou nezvracelo, běhali jsme tu s průjmem, a když nebyl průjem, zvracelo se, někdy bylo obojí, takže jsme nevěděli, co dřív... Prostě jsme si advent užívali plnými doušky. Zaplaťpánbůh, že jsme ozdobili dům na konci listopadu, v prosinci už tu měl každý problém uklidit i nádobí. Ještě v noci na 23. zvracela Amanda, takže jsme nevěděli, jak to vlastně u nás bude vypadat.
Ještě stále se tu hrabu hromadami špinavého prádla, to množství se nijak nezmenšuje, ba naopak, jeden den neperu a jsem tam, kde jsem byla. Ač převlíkání celkem flákáme, stále je nutné na jeden zátah vyprat alespoň 3 osmikilové pračky dětského (ten milion kusů, co se v tom nachází, je poctivé peklo při věšení a nacpat to na tu minimální plochu věšáku je už fakt jenom na mě - jsem pravděpodobně jediná na světě, kdo to zvládne).
Na Vánoce jsme pozvali manželovu maminku, která ráda přijela, a tak jsem ji na Štědrý den vyzvedávala na nádraží po jedné hodině odpolední, v červených vánočních šatech, rudé rtěnce a červenou rukavičkou na vánoční sponě ve vlasech. Po velmi dlouhé době jsem se hezky oblékla, namalovala a dokonce někde byla včas. :-))
Holky samozřejmě vánoční šaty neměly, protože jsem prostě nestihla vyprat ty fleky ze školky, a Toníkovi jsem vánoční triko ušít také nestihla, protože prostě nebyl čas. Nebylo cukroví, nebyla extra výzdoba (stůl jsem prostřela 23.12. odpoledne s Amandou a naštěstí to vydrželo do Štědrého dne. :-))
V neděli večer, asi půl hodiny před zavíračkou, jsem ještě dokupovala většinu dárků (tohle mi jde, během chvilky mám hotovo), pak nějaké jídlo a hurá domů. Na balení už jsem se ale nezmohla, a tak jsem balila na Štědrý den odpoledne. Po večeři.
Salát vždycky děláme den předem, protože se z toho na Štědrý den nehodláme zbláznit. Řízky smaží manžel a já zařizuji zbytek. Tentokrát jsme si večeři udělali už ve čtyři odpoledne. :-)) Všichni jsme měli hlad a říkali jsme si, nač to protahovat. A dobře jsme udělali...
Posledních několik Vánoc mám vždycky v noci křeče v žaludku. Přičítám to řízku a salátu. I když v malém množství, pokaždé se křeče dostavily. Protože jsou dost nepříjemné, začala jsem se vyhýbat smaženým těžkým jídlům. Letos jsem jedla opět s obavami, jídlo ale bylo tak dobré, že se to tentokrát bohužel zvrhlo, ale víte co? Vůbec nic se nestalo!!! A víte proč? Protože to nebylo pozdě večer. Najedli jsme se ve 4 a já už si pak dala jen šampaňské. Takže teď už vím, že občas můžu zhřešit, jen to nesmí být na noc, tedy od 18. hodiny dál. Toto zjištění mě velmi potěšilo a od té doby si dávám pozor. I když obvykle večer nejím, už nemám sílu, náročnější jídlo v šest byl problém také.
Ale abych se vrátila k těm našim Vánocům, po kterých jsem se zařekla, že rozbalování dárků přesouvám na 25. ráno, protože tohle už podstupovat nebudu.... Po večeři jsem tedy odešla balit do ložnice. Absence dveří v našem domě (máme do důležitých místností závěsy) a nepozornost manžela i tchýně v obýváku zajistila vpád Heidi do ložnice, když jsem si tam vše rozložila. To mělo být první varování, že to prostě máme vzdát...
Dopisovat si z ložnice s manželem v obýváku bylo také zbytečné, protože měl telefon zrovna na jiné planetě, a tak nikdo nezatáhl závěsy v obýváku a já musela připravovat všechno na terase za kuželovitých záblesků (míjících mě velmi těsně) Toníkovo čelovky, když zíral z okna a hledal na obloze Santu. Ano, máme Santu, ale říkáme mu i Ježíšek. Santovu dílnu na severním pólu děti milují a doteď i hluboce věřily, že existuje, čemu věří teď po Vánocích, ví bůh.
Děti věděly, že musí jít čekat někam do pokoje, aby mohl Santa přiletět a tajně jim dát pod stromek dárky. Šly tedy do pokoje s babičkou a při nadělování dárků si Toník jakoby nic přišel do obýváku. To bylo třetí varování, které mě úplně už dodělalo. Tohle jsou prostě poslední Vánoce, opakovala jsem si pořád dokola a chytala se za hlavu. Prostě... co si neudělám, to nemám. :-/
Nakonec proběhlo nadšené rozbalování, děti dostaly polovinu toho, o co si napsaly do dopisu (napsaly 4 věci, dostaly 2, ale ty hlavní) plus další malé dárky od babičky, kde už Ježíšek byl dřív. Byly nadšené a o všech kolapsech ten den doteď nikdo nepromluvil. Nevím, co se jim honí hlavou, každopádně jsem připravená zatloukat, zatloukat a zatloukat... i když jsou dny, kdy to mám chuť vzdát a říct, jak se věci mají, uvědomuji si, že jsou ještě malí, že ještě není ten čas... že stojí za to bojovat o každé další dny, kdy budou věřit...
Každopádně opravdu bych ráda tento logistický problém vyřešila přesunem na ráno. Uleví se nám a děti si budou moct všechno hned vyzkoušet a užít, ne jít za chvíli spát a druhý den si skoro ani nevzpomenou. Ještě to promyslíme...
A jak to u nás vypadalo? Tak, že se to nedalo vůbec vyfotit. Vzpomínáte na ten krásně prostřený stůl se zeleno-bílým prostíráním Enigt? Tak to nebylo. Bylo všechno červené. A i když jsem se snažila (manžel to tedy pochválil, že se mu to OPRAVDU líbí), tak to bylo přinejmenším rozpačité... alespoň pro mě... Tentokrát se prostě nepovedlo ani prostření stolu...
Indy nevynechá jedinou příležitost lehnout si na nějakou novou věc na zemi... tentokrát ho potěšil balicí papír... :-)
Dnes jsem ale už musela všechno sklidit... snad díky nevydařenému Štědrému dni už jsem to chtěla mít za sebou... hlavně ale proto, že mi z té červené už cukalo oko. :-))) Vánoční výzdobu už máme od konce listopadu, takže jsme dostatečně nabaženi. Teď si budeme poklidně užívat zimní čas, bez toho milionu dekorací (příští Vánoce už opravdu udělám jednoduché, zase se to letos zvrhlo) a barev. Prostě, jednodušše, zimně...
Kdyby Vás zajímal ubrus, je z Jysku za 500,-, věnečky také, teď ve výprodeji za 40,- (na ty jsem čekala velmi dlouho, až je zlevní), polštářky (stromečkový a věnec) jsou DIY fixama na textil, zbylé poštářky Ikea, jen ten chlupatý je Jysk.
Vypadá to, že to stihnu dopsat před půlnocí, tak dobrou noc, užívejte volna a celkem vlídného počasí, klidně se cpěte cukrovím (zbytek roku přece nebude), pijte svařák (kdy jindy než teď), zapalujte svíčky (konečně je taky chvíli před spaním vidíte, ne jako v létě, kdy usínáte za světla), setkávejte se s rodinou a přáteli (teď mají skoro všichni volno, tak žádné výmluvy) a pomalu se připravujte na Nový rok. Pokud přemýšlíte o předsevzetí, tak já už nějaká mám. OPĚT začnu cvičit (už jsem opravdu slušně vybavená oblečením) a uklidím dům. Né, že vytřu nebo tak... Projdu pokoj po pokoji a zbavím se všeho zbytečného. Věci, na které jsem roky nesáhla, které se mi nelíbí, které nepotřebuji, které stále zbytečně vláčím sebou a stále překáží... Rozdám je, prodám, pokud toho budou hodny, vyhodím.... A pak se nadechnu. V uklizeném domě, bez zbytečností... Na to se těším....
Tak dobrou noc!
Dnes bylo celý den krásně slunečno, až se děti doma svlékaly do triček, protože slunce oknem sálalo dovnitř, a večerní západ slunce byl přesně jako ten letní, kdy stromy na protějším kopci září ve sluneční lázni, slunce pomalu zapadá a celé nebe svítí.
Celý prosinec nás doprovázely virózy a když se náhodou nezvracelo, běhali jsme tu s průjmem, a když nebyl průjem, zvracelo se, někdy bylo obojí, takže jsme nevěděli, co dřív... Prostě jsme si advent užívali plnými doušky. Zaplaťpánbůh, že jsme ozdobili dům na konci listopadu, v prosinci už tu měl každý problém uklidit i nádobí. Ještě v noci na 23. zvracela Amanda, takže jsme nevěděli, jak to vlastně u nás bude vypadat.
Ještě stále se tu hrabu hromadami špinavého prádla, to množství se nijak nezmenšuje, ba naopak, jeden den neperu a jsem tam, kde jsem byla. Ač převlíkání celkem flákáme, stále je nutné na jeden zátah vyprat alespoň 3 osmikilové pračky dětského (ten milion kusů, co se v tom nachází, je poctivé peklo při věšení a nacpat to na tu minimální plochu věšáku je už fakt jenom na mě - jsem pravděpodobně jediná na světě, kdo to zvládne).
Na Vánoce jsme pozvali manželovu maminku, která ráda přijela, a tak jsem ji na Štědrý den vyzvedávala na nádraží po jedné hodině odpolední, v červených vánočních šatech, rudé rtěnce a červenou rukavičkou na vánoční sponě ve vlasech. Po velmi dlouhé době jsem se hezky oblékla, namalovala a dokonce někde byla včas. :-))
Holky samozřejmě vánoční šaty neměly, protože jsem prostě nestihla vyprat ty fleky ze školky, a Toníkovi jsem vánoční triko ušít také nestihla, protože prostě nebyl čas. Nebylo cukroví, nebyla extra výzdoba (stůl jsem prostřela 23.12. odpoledne s Amandou a naštěstí to vydrželo do Štědrého dne. :-))
V neděli večer, asi půl hodiny před zavíračkou, jsem ještě dokupovala většinu dárků (tohle mi jde, během chvilky mám hotovo), pak nějaké jídlo a hurá domů. Na balení už jsem se ale nezmohla, a tak jsem balila na Štědrý den odpoledne. Po večeři.
Salát vždycky děláme den předem, protože se z toho na Štědrý den nehodláme zbláznit. Řízky smaží manžel a já zařizuji zbytek. Tentokrát jsme si večeři udělali už ve čtyři odpoledne. :-)) Všichni jsme měli hlad a říkali jsme si, nač to protahovat. A dobře jsme udělali...
Posledních několik Vánoc mám vždycky v noci křeče v žaludku. Přičítám to řízku a salátu. I když v malém množství, pokaždé se křeče dostavily. Protože jsou dost nepříjemné, začala jsem se vyhýbat smaženým těžkým jídlům. Letos jsem jedla opět s obavami, jídlo ale bylo tak dobré, že se to tentokrát bohužel zvrhlo, ale víte co? Vůbec nic se nestalo!!! A víte proč? Protože to nebylo pozdě večer. Najedli jsme se ve 4 a já už si pak dala jen šampaňské. Takže teď už vím, že občas můžu zhřešit, jen to nesmí být na noc, tedy od 18. hodiny dál. Toto zjištění mě velmi potěšilo a od té doby si dávám pozor. I když obvykle večer nejím, už nemám sílu, náročnější jídlo v šest byl problém také.
Ale abych se vrátila k těm našim Vánocům, po kterých jsem se zařekla, že rozbalování dárků přesouvám na 25. ráno, protože tohle už podstupovat nebudu.... Po večeři jsem tedy odešla balit do ložnice. Absence dveří v našem domě (máme do důležitých místností závěsy) a nepozornost manžela i tchýně v obýváku zajistila vpád Heidi do ložnice, když jsem si tam vše rozložila. To mělo být první varování, že to prostě máme vzdát...
Dopisovat si z ložnice s manželem v obýváku bylo také zbytečné, protože měl telefon zrovna na jiné planetě, a tak nikdo nezatáhl závěsy v obýváku a já musela připravovat všechno na terase za kuželovitých záblesků (míjících mě velmi těsně) Toníkovo čelovky, když zíral z okna a hledal na obloze Santu. Ano, máme Santu, ale říkáme mu i Ježíšek. Santovu dílnu na severním pólu děti milují a doteď i hluboce věřily, že existuje, čemu věří teď po Vánocích, ví bůh.
Děti věděly, že musí jít čekat někam do pokoje, aby mohl Santa přiletět a tajně jim dát pod stromek dárky. Šly tedy do pokoje s babičkou a při nadělování dárků si Toník jakoby nic přišel do obýváku. To bylo třetí varování, které mě úplně už dodělalo. Tohle jsou prostě poslední Vánoce, opakovala jsem si pořád dokola a chytala se za hlavu. Prostě... co si neudělám, to nemám. :-/
Nakonec proběhlo nadšené rozbalování, děti dostaly polovinu toho, o co si napsaly do dopisu (napsaly 4 věci, dostaly 2, ale ty hlavní) plus další malé dárky od babičky, kde už Ježíšek byl dřív. Byly nadšené a o všech kolapsech ten den doteď nikdo nepromluvil. Nevím, co se jim honí hlavou, každopádně jsem připravená zatloukat, zatloukat a zatloukat... i když jsou dny, kdy to mám chuť vzdát a říct, jak se věci mají, uvědomuji si, že jsou ještě malí, že ještě není ten čas... že stojí za to bojovat o každé další dny, kdy budou věřit...
Každopádně opravdu bych ráda tento logistický problém vyřešila přesunem na ráno. Uleví se nám a děti si budou moct všechno hned vyzkoušet a užít, ne jít za chvíli spát a druhý den si skoro ani nevzpomenou. Ještě to promyslíme...
A jak to u nás vypadalo? Tak, že se to nedalo vůbec vyfotit. Vzpomínáte na ten krásně prostřený stůl se zeleno-bílým prostíráním Enigt? Tak to nebylo. Bylo všechno červené. A i když jsem se snažila (manžel to tedy pochválil, že se mu to OPRAVDU líbí), tak to bylo přinejmenším rozpačité... alespoň pro mě... Tentokrát se prostě nepovedlo ani prostření stolu...
Indy nevynechá jedinou příležitost lehnout si na nějakou novou věc na zemi... tentokrát ho potěšil balicí papír... :-)
Dnes jsem ale už musela všechno sklidit... snad díky nevydařenému Štědrému dni už jsem to chtěla mít za sebou... hlavně ale proto, že mi z té červené už cukalo oko. :-))) Vánoční výzdobu už máme od konce listopadu, takže jsme dostatečně nabaženi. Teď si budeme poklidně užívat zimní čas, bez toho milionu dekorací (příští Vánoce už opravdu udělám jednoduché, zase se to letos zvrhlo) a barev. Prostě, jednodušše, zimně...
Vypadá to, že to stihnu dopsat před půlnocí, tak dobrou noc, užívejte volna a celkem vlídného počasí, klidně se cpěte cukrovím (zbytek roku přece nebude), pijte svařák (kdy jindy než teď), zapalujte svíčky (konečně je taky chvíli před spaním vidíte, ne jako v létě, kdy usínáte za světla), setkávejte se s rodinou a přáteli (teď mají skoro všichni volno, tak žádné výmluvy) a pomalu se připravujte na Nový rok. Pokud přemýšlíte o předsevzetí, tak já už nějaká mám. OPĚT začnu cvičit (už jsem opravdu slušně vybavená oblečením) a uklidím dům. Né, že vytřu nebo tak... Projdu pokoj po pokoji a zbavím se všeho zbytečného. Věci, na které jsem roky nesáhla, které se mi nelíbí, které nepotřebuji, které stále zbytečně vláčím sebou a stále překáží... Rozdám je, prodám, pokud toho budou hodny, vyhodím.... A pak se nadechnu. V uklizeném domě, bez zbytečností... Na to se těším....
Tak dobrou noc!
Komentáře
Okomentovat