26.12.2022 - Nový začátek, nový život

 Jsem zpět! :-)

Pěkné sváteční pondělí Vám přeju a hlásím se Vám po roce z nového bytu, na startu nové etapy svého života a se čtyřicítkou na krku. 

Mám za sebou velmi náročné období, rozvod a několikaměsíční utrpení v podobě hledání podnájmu. Když pominu, že 99% nabízených bytů byla katastrofa a bydlet tam bylo na vypíchnutí obou očí (přesto jsem s úsměvem usilovala s celou frontou zájemců o jejich získání), tak jsem neustále ztroskotávala na tom, že strach majitelů z toho, že to sama se 3 dětma nezvládnu (jako kdyby byl někdo s 1 dítětem schopnější) převládal a po souhlasu s podnájmem na osobní schůzce následoval strohý nesouhlas po sms či mailu z výše uvedených důvodů. :-(

Stres a zoufalství bylo natolik vyčerpávající, že jsem doma vždycky padla, nebyla schopná se dospat a rozhodně vůbec nic nepřipravovala na blížící se a nevyhnutelné stěhování. 

Blížící se podpis kupních smluv na dům mě stresoval ještě víc, hrozilo, že většinu věcí vyhodíme, sbalíme to nejnutnější a skončíme v nějakém penzionu poblíž, aby děti mohly chodit do školy. Což pro mě znamenalo životní tragédii. 

Tomuhle bytu jsem se nějakou dobu vyhýbala... Vypadal hrozně. :-)) Lokalita pro mě neznámá, u kolejí (my v domě slyšíme vlak přes několik ulic), všude modré zóny a fakt drahý. Když se ale ceny za 2kk kolem Berouna ambiciózně přiblížily tomuhle 3+1 v Praze, zvedla jsem telefon. Do hodiny jsem z práce vyrážela na prohlídku. "Ano, beru." Do dvou dnů podpis nájemní smlouv - dřív neměli majitelé čas. A tak jsem 1.prosince podepsala nájemní smlouvu, venku stálo moje auto plné vánoční výzdoby, mopu na vytření, čerstvě vypraných bílých závěsů, svítících hvězd do oken a hlavně... vánočního stromu. 

A tohle je náš byt včera, když oknem zářilo slunce do jídelny....

Na to jediné, na co jsem se během roku zmohla, bylo vaření a pečení. Vařila a pekla jsem skoro každý den. Opravdu jsem to rozjela, nedělala jsem nic jiného. A i když jsem byla nadšená, jak mi to jde a jak výborné a zdravé to je, připadala jsem si strašně méněcenná... Jako klasická ženská od plotny. Jenže já byla celý život hrdá na to, že vařit neumim. Protože jsem uměla jiné věci. Uměla jsem navrhnout a postavit dům, sehnat pozemek, dřela jsem na stavbě i na zahradě, řídit umím líp než kdejaký chlap, vždycky vymyslím plán B a naučím se a pochopím cokoliv. A teď jsem jenom vařila. A ty věci, které tedy u tohohle typů žen obstarává muž, pokulhávaly... 

Musela jsem se oprostit od svého domu snů. Musela jsem ho přestat milovat, abych se z toho nesesypala... Takže...přestala jsem ho uklízet... Protože jakmile jsem ho uklidila, jakmile jsem dala na stůl vázu s květinami, byl to domov. Můj dům snů. A já viděla, jak nádherný je. 

Tady Vám vkládám scany fotek z inzerátu bytu. Je Vám jasné, proč jsem na něj dlouho nevolala, že jo? :-)))) 

Lákavá nabídka, že? :-))))

K podpisu smlouvy už byl byt vyklizený. V pokojích zůstaly staré skříně, v koupelně ty bílé polorozpadlé, visící na jednom hřebíku... jídelní stůl se židlemi. 

Domluvili jsme se, že se vše odveze. Hodní stěhováci od pana majitele mě toho v sobotu hned zbavili a za to jsem jim byl opravdu vděčná. 

Hned jak majitel s makléřem opustili byt, vrhla jsem se na to. Vytřela, pověsila závěsy, postavila vánoční strom... a pustila topení. Byt nebyl obývaný a byla v něm pěkná zima... :-)

 

Odjížděla jsem už s celkem dobrým pocitem. Začínalo to tam být moje. 

Na své narozeniny jsem měla volno. A jak nejlépe strávit své čtyřicetiny? Úklidem a dřinou! :-)) 

Mrzlo a byla hrozná zima. V šatech jsem cpala do svého baby BMW všechno, co jsem si myslela, že bude nutné k tomu, aby to tam bylo prostě krásné. S narvaným autem až po střechu, nevidíc do stran jsem se přes JYSK, kde jsem si koupila narozeninový dárek - kytičkové mléčné miskotalířky a pantofle, a LIDL, kde jsem si koupila pití, jarní zelný salát a žitné housky, které miluju, jsem vyrazila do našeho nového "doma". 

Celý den jsem se nezastavila, vybalila všechno nádobí do příborníku, smontovala stůl, který jsem 14 dní předtím ukořistila přes inzerát. Je to stará Ikea a je šedý, s hrubou deskou, industriální, ale i venkovský a hlavně dokonalý. Prostřela, nazdobila, naskládala skříňky v obýváku, pověsila věnec nad stůl... Bylo toho hodně, ale s hodně velkým výsledkem...

První víkend stěhování byl náročný. Ty ostatní taky. Co si budeme nalhávat. Chodit do práce, vozit děti do školy, Vánoce, balit věci, stěhovat věci, prodávat věci, řešit kam s věcma, hledat věci, tahat věci... Zarazilo mě, kam mi zmizela síla, kterou jsem měla ve 30. Tentokrát bylo nad mé síly zvedat těžký nábytek, málem mě to zabilo. Stěhovat mi pomáhal exmanžel. Zbytek jsem musela sama. Jela jsem v zombie režimu a myslím, že se z toho budu vzpamatovávat ještě v létě. Běhání šlo celý prosinec stranou. Do toho mě v práci přestěhovali proti mé vůli do kanceláře, kde je dalších x lidí (žen), je prosklená a průchozí. Peklo na zemi. Kdybych měla čas se tím zaobírat, dala jsem výpověď ještě ten den. Teď na to ale nebyla síla. Dám jí asi zítra nebo pozítří. Takhle nemůžu pracovat. Jsem lesní troll. Potřebuju svojí noru, kam si zalezu. Přestěhovali mě z lesa na náměstí...

Naše první snídaně v bytě. Pondělí ráno 12.12. V neděli v noci jsme dorazili z domu po celém dni stěhování, s noční zastávkou v Lidlu těsně před zavíračkou, kde jsme koupili aspoň muffiny, abysme měli ráno co snídat. A hurá do školy a práce... 

 

První dny nebyly v dětském pokoji ani matrace, děti spaly v obýváku na gaučích. Moje stará velká matrace byla na zemi v dětském pokoji. Spala se mnou Ama, už se do obýváku nevešla. Všichni měli hroznou rýmu a kašel. Padli jsme a bylo nám to jedno.

Zatímco na mojí ložnici bylo radost pohledět. :-/ 

V obýváku jsme ale dělali, že je všechno v pořádku... :-)))

Ama první den stěhování jela s námi a nazdobila celý stromek sama. A krásně... 

Po třech nocích spaní na zemi - kdy jsem si něco udělala se zádama při stěhování a nemohla se zhluboka nadechnout a nové polštáře, které jsem ušila pro všechny do nového bydlení, zajistily problém s otočením krku do stran (výborné při řízení) - jsem přijela večer s dětmi do bytu, shodila bundu a šla na věc. Přestěhovala jsem všechny pytle a krabice po zemi na hromadu k jedné stěně, vysála, vytřela... Montáže téhle postele jsem se bála. Když ji poprvé montoval exmanžel v našem prvním domě před 12 lety, nešlo mu to a nese známky jeho vzteku. Bála jsem se, že to nezvládnu a asi dva dny to odkládala. Touha spát jako člověk ale byla silnější a tak jsem unavená, ale odhodlaná to zkusit, šla na to. 

Dala jsem to napoprvé. Úplně jistě, snadno a s přehledem. Za chvíli bylo hotovo, těžkou matraci jsme s dětmi přetáhli a já konečně ustlala pruhované povlečení, co jsem si koupila a schovávala přesně na tenhle moment.... 

Sníh samozřejmě napadl. Už jste viděli v prosinci sníh? Ne? Já taky ne. Sníh a mráz je vždycky jenom když se stěhuju nebo stavim dům. Těch -20 bylo naposledy vkuse několik dní, když jsme vylili podlahy a já po nocích jezdila na stavbu vylejvat vysoušeče. A taky byla tuna sněhu, když jsem z porodnice řídila vylití stropů v prvním domě. No a teď, když jsem vysílená potřebovala stěhovat, jezdit dodávkou a nosit zevnitř ven a zase dovnitř... tak sněží, je sníh, sníh, sníh, sníh... Až budu příště zase něco plánovat, napíšu Vám - můžete si vzít volno - bude sníh a zima... 

Ale na chvíli jsem měla čas se v jídelně podívat z okna bylo to hezké... Nemuset podstupovat všechno tohle, bylo by to hezké... 

První víkend v bytě jsme odmítli cokoliv dělat a strávili jsme ho koukáním na tv. No, jela jsem si v sobotu večer akorát pro skříň na inzerát a bylo mi úplně jedno, jestli jí narvu do auta nebo jestli v těch mrazech dojedu.. říkala jsem Vám, že mám i rozbité auto? :-)))) Musím vypnout všechny stabilizační systémy, aby jelo. Jinak škube, skáče, smrdí a jede max 40. No jo no... :-))) Teď je všechno na mých řidičských schopnostech. Nic mi nepomůže. :-))) Proto jsem z letošní zimy tak odvázaná. :-)))

První víkend byl salátový. Nebylo nic koupeno a je tu plynová deska. Výborně. Nenávidim plyn. A ke všemu jsem na něm v životě nevařila. Neumim to ani pustit... Takže salát... :-)))

A pak jsem si splnila sen... snídaňový vozík... :-) Původně jsem myslela, že bude na snídaně a budou v něm vločky, kakaové boby, sušené rostlinné mléko... Ale té kuchyni se pořád tak trochu vyhýbám, je hrozná, a tak jsem do vozíku dala ty nejkrásnější věci, co mám. Aby byly pořád na očích a já se mohla kochat jejich krásou... 

Na skok jsem byla v Ikee - skříň přes inzerát potratila nožičky, bylo nutné je vyžebrat ve slevovém koutku, a tak jsem ulovila i bílé boxy do Kallaxu, které byly ve výprodeji. No a mezi nimi byl karton... 

Domečky jsem vždycky chtěla z perníku. Na to bych ale potřebovala hezkou kuchyň, perníkové těsto, plechy, chuť, sílu a čas. Ani jedno jsem neměla. Bílý fix ale ano. :-)

A tady se dostáváme k transformaci kuchyně. Vidím na ní z obýváku a tiká mi oko. Je hrozná. Ale ten obklad je asi nejhorší. 

Objednala jsem samolepky na obklad. Neměla jsem ponětí, co dorazí, ale riskla jsem to. A rovnou 25 kusů. 

Takže tohle je poslední hnusná fotka kuchyně....

Tohle je ten obkladový zázrak... :-)

A tady už jsem unavená, v 8 večer po práci, s bolavým krkem a zády, se kterými jsem nemohla dýchat, začala lepit...

Šlo to rychle. Hlavně proto, že jsem se s tim nemazala. Je to křivý a nedokonalý, ale je to! A už to neni strakatý!!!! :-)

Vybělení obkladu dalo kuchyni nové světlo, nový náboj. Najednou to byla retro moderna. Děti chodily a nadšeně hladily nový obklad. Chválily, jak už to neni hnusný. :-))

A já ukončila svou krátkodobou potřebu růžové, kterou jsem měla ještě před pár měsíci v domě. Objednala jsem si šedou kuchyňskou váhu a bílou rychlovarnou konvici s dekorem dřeva. Jsem zpět. Zpět se svými třemi barvami. :-))))

A pohled z lenošky v obýváku už je konečně fajn.... :-)

Před Vánoci, 22.12. večer, bylo velké rodinné předvánoční setkání v Plzni v restauraci. Bylo to narychlo a nečekané, ale skvělé. Sestra mi upekla vánočku, mamka i obě sestry cukroví, dostali jsme v krabici jablečný mošt z jablek z babiččiny zahrady... a plnou velkou tašku dárků. Odjížděli jsme opravu s plným autem Vánoc a díky mé rodině jsme ty opravdové Vánoce měli.... 

A jednoho večera, po příjezdu z práce, mi zazvonil telefon. Cizí číslo. Mám u auta balík. V úžasu jsem vyšla ven a opravdu. U auta jsem měla krabici. Celá překvapená, kde vzal kdo moje číslo a jak to, že ví, kde bydlím, jsem krabici otevřela. Pytlíček s nejúžasnějším cukrovím, jaké jsem kdy jedla, pytlíček s ovocem z Itálie - ještě mělo větvičky a lístečky a vypadalo a vonělo úžasně.... a hlavně... můj první vánoční "větrník".... Měli jsme doma třípatrový a já ho milovala. Hned s betlémem a zvonky na stromku to byl pro mě největší symbol Vánoc. Jednou jsem se o něm zmínila kamarádce a ona ho pro mě sehnala. Ten pravý, starý, ošlehnutý plamenem ze svíček, překrásný... Velké překvapení a nádherný dar, který už bude každé Vánoce zdobit můj domov, ať budu kdekoliv... Děkuju.  

Na Štědrý den jsem se rozhodla, že poprvé v prosinci vyběhnu. Cítila jsem, jak to moje tělo potřebuje a jak dřina stěhování rozhodně není ten správný a zdravý pohyb. 

Kolem oběda jsem se přemluvila, unavilo mě už oblíkání, ale vyrazila jsem. Naplánovala jsem si trasu s milionem lidí, všude milion oken, bytů, domů, a když se mi povedlo dojít do "přírody", bylo to s výhledem na betonovou džungli následovanou zřícenými domy s vidinou bezdomovců v opuštěném parku. Když jsem se vymotala z toho všeho, byla jsem po 5 kilometrech vyčerpanější než po 10 v opravdovém lese. Tohle jsem nečekala. Chybí mi lesy, které jsou huňaté, zelené a voňavé... Lesy, přes které není vidět, kde se dá ztratit a kde nikoho nepotkám. Lesy... 

Vánoční tabule tedy byla velmi strohá, v 6 večer jsem si únavou myslela, že už je půlnoc. Držela jsem se kvůli dětem asi do půl desáté a vstávala pak v půl jedenácté. :-)

Z toho večera mám jen rozmazané fotky, jak děti běhají kolem stromu. Dostali jen pár dárků, hlavně sluchátka, protože v bytě se sousedy kolem je něco takového velmi potřebné. Toníkovi jsem koupila dřevěné šachy. Oba jsme se je chtěli naučit... A já to mám trochu rozmazané také... ta procházka a předešlé dny byly prostě náročné... 

Poslední věc, kterou jsme ještě stihli v tomto roce... Včera, 25.12. jsem konečně vyměnila krytinu v dětském pokoji. Byl tam tenhle bezúdržbový designový skvost...

S chutí jsem ho sbalila... 

Vysála...

S trochou obav rozbalila 4metrovou roli lina... Bude stejné jako na fotce na netu? 

Je úžasné... někdy vám ho vyfotím za denního světla...

A šlo se na věc...

Puntíky a srdíčka jsme s Amandou lepily na Štědrý den ráno. Měly jsme obě chuť už nějak s tím pokojem pohnout a tohle byl dobrý začátek. Každý má tak vymezený svůj koutek, který sladíme s povlečením.

Rychle vytřít a rychle nandat matrace a nábytek, už je zase půl desáté večer... 

Postele jsou v pořadí. Budou obyč dřevěné. Lehké, aby se daly stěhovat. 

Od té doby jsem děti neviděla. Opustily tábořiště v obýváku a nadšeně vegetí v pokoji. Mají tam nejsilnější wifi. :-)))) Ale pokoj se jim moc líbí. Jsou jako já, nechtějí žít v hnusu. A i když si to samy ještě tolik neuvědomují, všímají si rozdílů a vidím, jak tam, kde se jim nelíbí, prostě nejsou. :-)) A to byl původní pokoj s kobercem. 

Já jdu vymyslet něco k obědu, už je po třetí hodině a .... chtěla jsem zase vyběhnout... ehm... to si ještě rozmyslim... :-))))

Tak se mějte krásně, važte si toho, co máte, užívejte si, že zrovna nic nemusíte (nuda je skvělá, věřte mi) a já snad začnu už konečně psát pravidelně... :-)