Taková krásná neděle!
Dnes odpoledne jsem vyjela na stavbu zkontrolovat pozednici a pokochat se nádhernou podzimní krajinou kolem. Fotila jsem a fotila, několikrát oběhla dům a vypadá to skvěle, koukejte...
Zase jsem pro fotku skočila k sousedům... :-))
Nakonec jsem ještě měla nafotit a změřit ocelový průvlak. Na západní straně se k němu ve svahu pěkně dostanu. Nafotila jsem to parádně i s metrem. Zasloužila bych pochvalu.
Po cestě na terasu mě v odbagrované části něco píchlo do levé boty, až se mi podlomila noha... Co to ... je? (ano, byla jsem sprostá) Zkontrolovala jsem podrážku mých nejoblíbenějších superstárek. Hřebík. Přesněji vrut. Ten pěticentimetrový, co jich mají na stavbě plný kelímek. Pěkně orezlý a špinavý.
Pokusila jsem se ho vytáhnout. Auuu. Dopajdala jsem přes ložnici a zoufale hledala cihlu k sezení. Našla jsem báječné křesílko ze dvou cihel, ale až v obýváku (kde jinde, že"). Rozvázala jsem tkaničky, že se pokusím botu sundat a třeba tahem to půjde vyndat... auuuuu... tak ne, už žádný pohyby, začíná to bolet víc a víc... asi ustupuje šok a začíná mi to docházet.
Píšu Jardovi, ať dorazí. Nezvládnu jet sama domů. Mezitím přibíhají děti, vysvětluju jim, co se stalo a Toník běží na příjezdovou cestu vyhlížet tatínka.
Jarda doráží s lékárničkou v ruce. Když vidí, jak to vypadá, lituje, že si nevzal šroubovačku. :-)) Je jasné, že tohle sami nezvládneme a že je nutné vyhledat lékařský zásah. Nalodíme se všichni do auta a vyrážíme směr nemocnice.
Na příjmu už viditelně dlouho čeká hlouček lidí. Za pískání pravé podrážky doskáču na sedátko. Na tohle nemám fyzičku. Jarda mě registruje, platí poplatek 90,- a běží pro děti do auta. Já si mezitím vyměňuju pohledy s ostatními čekajícími na téma: "tak, kdo tu simuluje a zdržuje ostatní, kdo nemohl jít s rýmičkou normálně zítra ke svému lékaři?"... Asi za deset minut vychází sestra a ptá se, co mi je. Po tom, co jí popíšu svůj úraz, na mě celá čekárna kouká už úplně jinak, spíš pohledem "jděte první, nám nic neni". :-))
Posílají mne na rentgen, kam už mě Jarda veze na vozíku, protože tam prostě nedoskáču.
"Sundejte si botu"
"No to právě nemůžu, mám jí přišpendlenou tim hřebíkem"
Rentgen proběhne i s botou. :-))
Zpátky na příjmu už čekáme jenom chvilku a jdu hned na řadu. Popravdě... nebojím se. Normálně bych umírala hrůzou, ale vím, že to bude rychlé, že to musí ven, že se tam může dostat infekce, takže bych to nezvládla doma, a začíná to bolet víc a víc, takže oni to utrpení ukončí.
Nebudu Vám popisovat, jak se řešilo, čim se to vykroutí, jak se nemohly najít kleště, jak mi dali injekci na bolest, jak nejdřív sundavali botu a přemýšleli, co a jak, jak to nakonec celkem rychle vyndali, ale dezifekční vyplachování byla jedna z nejhorších bolestí v mém životě a jak mi ještě píchli tetanovku na odchodu, to Vám vyprávět nebudu. :-)) Důležité je, že jsme odjížděli domů téměř za 3/4 hodiny, což je pro mě skvělý výsledek v porovnání se všemy story, kdy každý na pohotovosti čeká několik hodin. Všem sestrám a doktorům jsem moc poděkovala. Byli milí, rychlí a profesionální.
Domů jsme dorazili za tmy, vybelhat se o berlích do našeho kopce mi dalo opravdu zabrat. Děti šly hned spát.
Zítra (pondělí) dorazí štěrk, potřebovala bych ho rovnou vysypat na terasu na netkanou textilii, ha ha, v úterý dorazí bagr dorovnat terén a já musím sundat oplocení, ha ha ha. Ve středu jsem chtěla sázet svých dvacet cypřišů, cha cháá chááá. Tak uvidíme zítra na převazu...
Dobrou noc...
Dnes odpoledne jsem vyjela na stavbu zkontrolovat pozednici a pokochat se nádhernou podzimní krajinou kolem. Fotila jsem a fotila, několikrát oběhla dům a vypadá to skvěle, koukejte...
Zase jsem pro fotku skočila k sousedům... :-))
Nakonec jsem ještě měla nafotit a změřit ocelový průvlak. Na západní straně se k němu ve svahu pěkně dostanu. Nafotila jsem to parádně i s metrem. Zasloužila bych pochvalu.
Po cestě na terasu mě v odbagrované části něco píchlo do levé boty, až se mi podlomila noha... Co to ... je? (ano, byla jsem sprostá) Zkontrolovala jsem podrážku mých nejoblíbenějších superstárek. Hřebík. Přesněji vrut. Ten pěticentimetrový, co jich mají na stavbě plný kelímek. Pěkně orezlý a špinavý.
Pokusila jsem se ho vytáhnout. Auuu. Dopajdala jsem přes ložnici a zoufale hledala cihlu k sezení. Našla jsem báječné křesílko ze dvou cihel, ale až v obýváku (kde jinde, že"). Rozvázala jsem tkaničky, že se pokusím botu sundat a třeba tahem to půjde vyndat... auuuuu... tak ne, už žádný pohyby, začíná to bolet víc a víc... asi ustupuje šok a začíná mi to docházet.
Píšu Jardovi, ať dorazí. Nezvládnu jet sama domů. Mezitím přibíhají děti, vysvětluju jim, co se stalo a Toník běží na příjezdovou cestu vyhlížet tatínka.
Jarda doráží s lékárničkou v ruce. Když vidí, jak to vypadá, lituje, že si nevzal šroubovačku. :-)) Je jasné, že tohle sami nezvládneme a že je nutné vyhledat lékařský zásah. Nalodíme se všichni do auta a vyrážíme směr nemocnice.
Na příjmu už viditelně dlouho čeká hlouček lidí. Za pískání pravé podrážky doskáču na sedátko. Na tohle nemám fyzičku. Jarda mě registruje, platí poplatek 90,- a běží pro děti do auta. Já si mezitím vyměňuju pohledy s ostatními čekajícími na téma: "tak, kdo tu simuluje a zdržuje ostatní, kdo nemohl jít s rýmičkou normálně zítra ke svému lékaři?"... Asi za deset minut vychází sestra a ptá se, co mi je. Po tom, co jí popíšu svůj úraz, na mě celá čekárna kouká už úplně jinak, spíš pohledem "jděte první, nám nic neni". :-))
Posílají mne na rentgen, kam už mě Jarda veze na vozíku, protože tam prostě nedoskáču.
"Sundejte si botu"
"No to právě nemůžu, mám jí přišpendlenou tim hřebíkem"
Rentgen proběhne i s botou. :-))
Zpátky na příjmu už čekáme jenom chvilku a jdu hned na řadu. Popravdě... nebojím se. Normálně bych umírala hrůzou, ale vím, že to bude rychlé, že to musí ven, že se tam může dostat infekce, takže bych to nezvládla doma, a začíná to bolet víc a víc, takže oni to utrpení ukončí.
Nebudu Vám popisovat, jak se řešilo, čim se to vykroutí, jak se nemohly najít kleště, jak mi dali injekci na bolest, jak nejdřív sundavali botu a přemýšleli, co a jak, jak to nakonec celkem rychle vyndali, ale dezifekční vyplachování byla jedna z nejhorších bolestí v mém životě a jak mi ještě píchli tetanovku na odchodu, to Vám vyprávět nebudu. :-)) Důležité je, že jsme odjížděli domů téměř za 3/4 hodiny, což je pro mě skvělý výsledek v porovnání se všemy story, kdy každý na pohotovosti čeká několik hodin. Všem sestrám a doktorům jsem moc poděkovala. Byli milí, rychlí a profesionální.
Domů jsme dorazili za tmy, vybelhat se o berlích do našeho kopce mi dalo opravdu zabrat. Děti šly hned spát.
Zítra (pondělí) dorazí štěrk, potřebovala bych ho rovnou vysypat na terasu na netkanou textilii, ha ha, v úterý dorazí bagr dorovnat terén a já musím sundat oplocení, ha ha ha. Ve středu jsem chtěla sázet svých dvacet cypřišů, cha cháá chááá. Tak uvidíme zítra na převazu...
Dobrou noc...
Teda. To je teda patálie. Ani si nechci představit, jak to muselo bolet. Tak ať se všechno dobře hojí. Helena
OdpovědětVymazatUž mám nové rčení, Helčo: "jak nejde o zuby, jde o ...." :-)) Dnes mi trhali šestku kvůli zánětu. Zlatá pata! :-))
Vymazat