Krásnou zamračenou středu!
Já dnes s chutí vytáhla svůj Tchibo kabátek s tmavě modrým kárem, světle šedé pletené šaty, tmavě modré elasťáky a pracovní hnědé kotníkové farmářky s kožíškem uvnitř. Bylo mi tak dobře! Mít víc času, projdu se s horkou kávou po dnešních berounských trzích na náměstí. Ale to bych nesměla mít doma dva pobliony a letět pro Toníka do školy... a taky plno práce... tak snad příští středu....
Přemýšleli jste někdy o svých přátelích? Kolik jich máte, jací jsou, jak často se s nimi vidíte... Nebo jsou pouze virtuální?
Já se musím přiznat, že moc přátel nemám... ani ve škole to nebylo jiné. Možná je to tím, že mám velkou rodinu. V naší rodině je spousta lidí podobného věku, tedy... já a mé dvě sestry jsme vlastně nejmladší, ale vždycky jsme si skvěle rozuměli, popovídali a já ani neměla moc potřebu hledat ještě někde jinde.
Na základní škole jsem měla jednu kamarádku, na střední pak druhou. S oběma jsem v kontaktu pořád, i když mnohem méně než dřív, elektronicky. Obě bydlí u Plzně, kam stíhám jezdit tak akorát za rodinou. Tváří v tvář se ale vlastně pořád stýkám jen se svou rodinou. :-))
Tady u Prahy mám jednu kamarádku, vlastně bývalou sousedku, Hanku, se kterou jsme se - obě na mateřské - pravidelně scházely v Ikee nebo ve svých domech. Teď už jsou naše srazy vzácné, obě pracujeme a nestíháme. Druhá kamarádka, se kterou jsme se na internetu poznaly v době prvního těhotenství a zjistily, že jsme nejen ve stejném týdnu těhotenství, ale i pár dní od sebe narozené. Ona čekala tehdy dvojčata kluky, já Toníka. Podezírám jí, že jsem to od ní pak chytla a čekala po druhé dvojčata také. :-))))) Ona už bydlí trochu dál, ale když to jde, nevynecháme příležitost se vidět.
Díky Facebooku ale přibyly kamarádky nové. Ač na něj spousta lidí nadává, já mám díky němu nové přátele a i když jsme se nikdy neviděly, mám pocit, že jsme na stejné vlně, že prožíváme podobné životy a že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli se s tím člověkem vídáte osobně, důležité je, že si můžete kdykoliv popovídat/napsat a probrat jakýkoliv problém a víte, že je na světě někdo, kdo Vám rozumí. Vlastně je kolikrát snazší problém napsat, definovat ho písemně, než ho říct nahlas a dívat se při tom někomu do očí. Takže jsem i pro písemnou (a často fotografickou) verzi přátelství. Baví mě a má pro mě velkou hodnotu.
Moje psací kamarádky také mají čas pořád... Tedy... nemají, samozřejmě... Ale když jim chci něco říct, můžu jim to kdykoliv napsat nebo vyfotit a ony mě také. Nemusím čekat, až nebo jestli vůbec se uvidíme. A ony mi zase odepíšou, jakmile mají čas ony. Nejlepší byly časy před pár lety, kdy jsme si pravidelně dopisovaly v noci během krmení dětí. Naše korespondence byla nejzábavnější mezi druhou a čtvrtou ráno. :-))) Bylo to skvělé a udrželo mě to neusnout, s čímž jsem bojovala pravidelně. Když pak byly holky trochu větší, asi tak 4 - 5 měsíců, mohla jsem si konečně dovolit občas upadnout do bezvědomí. Prostě dopily, prázdná flaška někam spadla a spalo se dál. :-)))) Od té doby mám vlastně vždycky na noc vypnutý zvuk. Aby mi to pořád nepípalo. :-))
Tím chci říct, že jsem moc ráda za oba druhy přátelství, že mezi nimi nedělám rozdíl a díky téhle době je obě můžu mít. Tak si nevyčítejte, že pořád neděláte něco, co by se mělo, že nemáte čas na to a to (i když těhle výčitek se asi nikdy nezbavíme) a berte to tak, jak to je. I psací přátelství se počítá a je to kontakt. A ten nám všem přece dělá dobře. ;-)
Já dnes s chutí vytáhla svůj Tchibo kabátek s tmavě modrým kárem, světle šedé pletené šaty, tmavě modré elasťáky a pracovní hnědé kotníkové farmářky s kožíškem uvnitř. Bylo mi tak dobře! Mít víc času, projdu se s horkou kávou po dnešních berounských trzích na náměstí. Ale to bych nesměla mít doma dva pobliony a letět pro Toníka do školy... a taky plno práce... tak snad příští středu....
Přemýšleli jste někdy o svých přátelích? Kolik jich máte, jací jsou, jak často se s nimi vidíte... Nebo jsou pouze virtuální?
Já se musím přiznat, že moc přátel nemám... ani ve škole to nebylo jiné. Možná je to tím, že mám velkou rodinu. V naší rodině je spousta lidí podobného věku, tedy... já a mé dvě sestry jsme vlastně nejmladší, ale vždycky jsme si skvěle rozuměli, popovídali a já ani neměla moc potřebu hledat ještě někde jinde.
Na základní škole jsem měla jednu kamarádku, na střední pak druhou. S oběma jsem v kontaktu pořád, i když mnohem méně než dřív, elektronicky. Obě bydlí u Plzně, kam stíhám jezdit tak akorát za rodinou. Tváří v tvář se ale vlastně pořád stýkám jen se svou rodinou. :-))
Tady u Prahy mám jednu kamarádku, vlastně bývalou sousedku, Hanku, se kterou jsme se - obě na mateřské - pravidelně scházely v Ikee nebo ve svých domech. Teď už jsou naše srazy vzácné, obě pracujeme a nestíháme. Druhá kamarádka, se kterou jsme se na internetu poznaly v době prvního těhotenství a zjistily, že jsme nejen ve stejném týdnu těhotenství, ale i pár dní od sebe narozené. Ona čekala tehdy dvojčata kluky, já Toníka. Podezírám jí, že jsem to od ní pak chytla a čekala po druhé dvojčata také. :-))))) Ona už bydlí trochu dál, ale když to jde, nevynecháme příležitost se vidět.
Díky Facebooku ale přibyly kamarádky nové. Ač na něj spousta lidí nadává, já mám díky němu nové přátele a i když jsme se nikdy neviděly, mám pocit, že jsme na stejné vlně, že prožíváme podobné životy a že vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli se s tím člověkem vídáte osobně, důležité je, že si můžete kdykoliv popovídat/napsat a probrat jakýkoliv problém a víte, že je na světě někdo, kdo Vám rozumí. Vlastně je kolikrát snazší problém napsat, definovat ho písemně, než ho říct nahlas a dívat se při tom někomu do očí. Takže jsem i pro písemnou (a často fotografickou) verzi přátelství. Baví mě a má pro mě velkou hodnotu.
Moje psací kamarádky také mají čas pořád... Tedy... nemají, samozřejmě... Ale když jim chci něco říct, můžu jim to kdykoliv napsat nebo vyfotit a ony mě také. Nemusím čekat, až nebo jestli vůbec se uvidíme. A ony mi zase odepíšou, jakmile mají čas ony. Nejlepší byly časy před pár lety, kdy jsme si pravidelně dopisovaly v noci během krmení dětí. Naše korespondence byla nejzábavnější mezi druhou a čtvrtou ráno. :-))) Bylo to skvělé a udrželo mě to neusnout, s čímž jsem bojovala pravidelně. Když pak byly holky trochu větší, asi tak 4 - 5 měsíců, mohla jsem si konečně dovolit občas upadnout do bezvědomí. Prostě dopily, prázdná flaška někam spadla a spalo se dál. :-)))) Od té doby mám vlastně vždycky na noc vypnutý zvuk. Aby mi to pořád nepípalo. :-))
Tím chci říct, že jsem moc ráda za oba druhy přátelství, že mezi nimi nedělám rozdíl a díky téhle době je obě můžu mít. Tak si nevyčítejte, že pořád neděláte něco, co by se mělo, že nemáte čas na to a to (i když těhle výčitek se asi nikdy nezbavíme) a berte to tak, jak to je. I psací přátelství se počítá a je to kontakt. A ten nám všem přece dělá dobře. ;-)
Luci, už jsem vám v minulostí psala, že jsme si v mnoha věcech podobné :-) S kamarády to mám stejně..... dvě ze základky, dvě ze střední, potom spousta přátel, co přicházejí a odcházejí, něco vám dají, něco vezmou a něco naučí :-) přes FB mám dva přátelé s oběma jsme se setkali. Jedno setkání bylo velmi komické, když jsme se v životě neviděli přijeli na kávu celá má rodina přes celou ČR a zůstali tam 3 dny, no chlapi nechápali :-) a ten druhy je muž, máme společnou vášeň starý nábytek, renovaci a duchovno, už jsme u něj také byli s celou rodinou, takže tak. Ale můj největší přítel je má sestra, můj kritik. Ta o mě ví opravdu vše, někdy mě pěkně ser., ale mám ji opravdu moooc ráda :-)
OdpovědětVymazatHaha, chapu.... mam taky dost virtualnich pratel, ale taky hodne tech, se kterymi se vidam na zivo.... jsem hodne spolecenska, lidi potrebuju a jsem pritom introvert :)))) takze pozrebuju byt i hodne sama... joo a to moje prace je ciste zalozena na individualni komunikaci s lidmi.... Kdybych verila na horoskopy, tak reknu, ze jsem typicky blizenec :).... No proc to pisu.... je uplne jedno jak to kdo mame... je dulezite, abysme se v tom citily/i dobre :)
OdpovědětVymazat